Valoni jsou románským národem, který po dobytí Galie Římany připutoval a usídlil se v regionu bohatém na nerosty, na území dnešní Belgie, Francie a Sárské pánve. Byli to odborníci na těžbu a zpracování nerostného bohatství a také stříbra, ryzího zlata a drahokamů. Díky tomu byli velmi uznáváni na všech knížecích, královských a císařských dvorech. Ve středověku jich nebylo hodně. Tvořili specifickou kastu, která disponovala tajnými znalostmi, podobně jako alchymisté či astrologové. Valoni měli veliký vliv na tehdejší vládce. Byli nazýváni inženýry. Nezahazovali se s těžkou prací, pouze odebírali vzorky a hodnotili složení ložisek nerostů. Teprve později začali být nazýváni Valony všichni, kteří se účastnili těžebních prací, nezávisle na národnosti, i když s původním románským lidem neměli již nic společného. Každý, kdo hledal poklady, byl nazýván Valonem.

Z dokumentů víme, že Valoni pracovali na území Sudet pro piastovská knížata již v 11. století. Při ústí řeky Kamienné a Szklarky a na Vysokém jizerském hřebenu našli nejen ložiska zlata a drahokamů, ale také bohaté zásoby pyritů (sulfidy železa), z nichž bylo vytavováno železo a vyráběna kyselina sírová. Památkou na těžbu pyritu jsou například mohutné lomy v oblasti Zbójeckých skal staré několik set let. Při ústí Sklářského potoka do řeky Kamienné jsou zase základy staré výrobny kyseliny sírové.

Navzdory zažitým představám nebyly největším bohatstvím drahokamy. Četná naleziště křemene a hustá síť vodních toků skýtala ideální podmínky pro rozvoj sklářství, díky němuž začali do regionu přibývat noví osadníci. Nejhrubší křemenná žíla v Evropě vede z Jizerských hrbů kolem Jizerského rozcestí na Kamenecký hřeben. Její délka je několik kilometrů. Těžba křemene zde probíhá nepřetržitě již od raného středověku. Je všeobecně známo, že tam, kde se nachází křemen hydrotermálního původu, v podmínkách vysokého tlaku a za působení vodních roztoků, dochází k selekci různých chemických sloučenin. Proto je křemen v Jizerských horách zlatonosný, avšak dnes se nikomu nevyplácí jej těžit. V horách často najdeme rovněž drahokamy: křemeny - jako ametyst, horský křišťál a zlatohnědý kouřový křemen, granáty – pyrit a chalkopyrit a také pyrop – červený granát. Rýžovány jsou zde rovněž safíry, smaragdy, rubíny a cirkony. Tyto kameny zde najdeme i dnes, ale spíše v podobě malinkých zrníček jako zajímavost.

Nejdůležitějším východiskem hledačů pokladů byla Dolní Sklářská Poruba, která se tehdy nazývala Starou Vsí. Ležela na nejstarší obchodní stezce ze Slezska do Čech - na nejstarší stezce, zmiňované ve středověkých pramenech, která vedla přes západní Krkonoše a nazývala se Českou stezkou. Na území Staré Vsi se nacházela dvě důležitá místa. Prvním z nich byla Orlí skála s kaplí, v níž se každý Valon předtím, než vyrazil do práce, 7 dní postil a účastnil se sedmi mší. Zde byla také svěcena všechna jeho nářadí a zde také každý hledač pokladů po zpovědi a svatém přijímání sliboval poctivě rozdělit nalezené poklady. Polovinu odváděl majiteli těchto zemí Schaffgotschovi. Druhou polovinu musel rozdělit stejnou měrou mezi církev a sebe. Ze své čtvrtiny byl ještě povinen část odvést na almužny a část na fungování osady. Takže mu toho nakonec moc nezbylo. Ti, kteří svůj slib nedodrželi, byli tvrdě trestáni. Jednou ročně zde přijel fojt z Jelení Hory, aby zde vynesl rozsudky. Rozsudky byly vynášeny v Soudní krčmě naproti staré lípy, která zde roste dodnes.

Nedaleko kaple u Orlí skály se nachází druhé místo zvané valonským ukazatelem nebo "hlavou cukru", dnes známé pod názvem Chybotek. Tam byly skládány pohanské oběti (včetně těch krvavých). Valoni totiž věřili, že si musí udobřit nejen nebeského otce, ale také zlé síly - podle zásady "zde svíčku a tam oharek".

Do dnešního dne se po těchto středověkých geolozích zachovaly četné stopy – tajemné valonské znaky vyryté ve skalách a ukazující cestu k pokladnici Ducha hor, k nerostným ložiskům a žílám. Svá tajemství Valoni zapisovali do tajných Valonských knih. Valonské knihy mají obrovskou historickou hodnotu a svědčí o odvěké touze člověka po vlastním obohacení. Ani dnes nechybí amatéři hledající různé minerály, o čemž svědčí četné kolekce sběratelů, krásné expozice pokladů našich hor v Muzeu Země a Mineralogickém muzeu.

autor textu: Juliusz Naumowicz – Velký valonský mistr

Sklářské tradice – putující sklárny

Po celá staletí bylo zdejším hlavním řemeslem sklářství. První klárna vznikla ve 14. století v Dolní Sklářské Porubě - nejstarší části vsi nad Sklářským potokem. Kolem sklárny vyrostla osada, v níž se usídlili nejen skláři, ale také dřevorubci a jiní lidé pracující v lese. Postupně vznikla zajisté také krčma a na místě vykácených lesů zemědělské usedlosti. Toto místo, položené poněkud stranou, se nacházelo uprostřed hlubokých lesů nad bystrým horským potokem a oblasti bohaté na naleziště křemene. Neznáme přesný počet skláren ve Sklářské Porubě, avšak lze předpokládat, že ve středověku byly zakládány hlavně v údolí, podél Sklářského potoka směřujícího k Černému hřbetu, tam, kde se dnes nachází Dolní Sklářská Poruba. Sklárny se postupně stěhovaly stále výš proti proudu řeky Kamienné. Po vytěžení surovin (křemene a dřeva) se tenkrát více vyplácelo přestěhovat sklárnu dále do hloubi hor než vyvíjet úsilí spojené s převozem surovin. Proto byly sklárny nazývány „putovní”. Jelikož na vyrubaných pláních vznikaly zemědělské osady, zejména pastýřské, lze říci, že současný název Sklářská Poruba je bezprostředně spojen se zdejší tradicí osadnictví.

Ve středověkých sklárnách bylo taveno tzv. lesní sklo (vitrium silvestre) nebo horské sklo (vitrum montanum), nepříliš průhledné z důvodu znečištění popelem a množství vzduchových bublin, s lehce nazelenalou barvou, za což si toto sklo vysloužilo přezdívku „zelené“.

Doba největší slávy začala pro zdejší sklářství v roce 1617, kdyWolfgang Preussler, který sem přišel z Čech, založil svou sklárnu v Bílé dolině. Avšak zdaleka nejdůležitější událostí v historii Sklářské Poruby bylo otevření "Josephinenhütte", čili sklárny „Josefína“ dne 7. července 1842. V místních sklárnách byla tehdy zaměstnána téměř 1/5 obyvatel Sklářské Poruby. Pokud k tomu přidáme ještě dělníky pracující v podomních brusírnách či malírnách skla, je zřejmé, že sklářský průmysl zajišťoval živobytí téměř každé zdejší rodině. Ve druhé polovině 19. století bylo zdejší sklo již všeobecně známo a svou slávu si plně zasloužilo. Sklo z „Josefíny“ bylo vyváženo nejen do evropských zemí, ale také za oceán. Zvlášť oblíbené bylo zdobené sklo – broušené nebo malované. Místní výrobky jsou mnohde ceněnými exponáty v muzeích skla nebo soukromých sbírkách. Sklářství se rozvíjelo ve Sklářské Porubě po celou dobu její existence a je chloubou města až do dnešního dne. Ačkoli výrobna křišťálového skla „Julia” není již mnoho let v provozu, na kolářské tradice navazují místní řemeslníci a umělci.