Historie Sklářské Poruby je těsně spjata s rozvojem sklářství, s hledáním drahokamů a rud a od poloviny 19. století s turistikou.

Koncem 13. století koupil území dnešní Sklářské Poruby řád Johanitů z Teplic, aby zde hledal zlato a drahokamy.V polovině 14. století vznikla první sklárna. Pozdějším majitelem zdejších pozemků a iniciátorem výstavby dalších skláren se stala rodina Schaffgotschů, které patřily celé hory i s podhůřím. V těch dobách Krkonoše provrtávali hledači pokladů, Valoni, kteří sem připutovali ze západní Evropy. Stopy po jejich přítomnosti jsou viditelné v terénu do dnešních dnů v podobě štol, dolů, šachet a také tajemných znaků vyrytých ve skalách, které svědčí o nerostném bohatství našeho kraje.

Rozvoj sklářství byl spojen s intenzivním kácením lesů. Za dřevem potřebným k tavení skla „putovala“ sklářství údolími potoků do hloubi hor a spolu s nimi osady sklářů a dřevorubců. S „putujícími sklárnami” je úzce spojen i název Sklářská Poruba. Na vyrubaných holinách totiž vznikaly pastevecké osady, které byly zárodkem dnešního města. Název byl kodifikován Slezským institutem v roce 1946 a vyhlášen v Úředním věstníku Znovuzískaných zemí č. 5. Další sklárny vznikaly v letech - 1575 nad Českou strouhou, 1617 v Bílé dolině, 1754 v osadě Orle a v roce 1842 v údolí řeky Kamienné dosud stojící sklárna „Josefína”, po r. 1945 „Julia”. Po několik staletí bylo sklářství zdejším hlavním průmyslovým odvětvím. Veliký vliv na historii Sklářské Poruby měli čeští protestanti – náboženští emigranti, kteří sem přišli v roce 1578. Povolení založit zde osadu dostali od hraběte Schaffgotsche, známého svou náboženskou tolerancí. Takto vznikla osada Marysin na úpatí Szrenice. Ze skupiny českých emigrantů se do zdejší historie zvlášť pozitivně zapsali laboranti, znalci přírodní medicíny, kteří vyráběli specifická rostlinná léčiva. Během 17. A 18. století vznikaly další osady, a tak se Sklářská Poruba v 19. století stala jednou z největších sudetských vesnic. Tehdy se skládala z 26 osad a samot s 336 domy, dvěma kostely (katolickým a evangelickým), čtyřmi školami, dvěma sklárnami a šestnácti brusírnami skla, třemi mlýny a pilou. Hlavním zdrojem příjmů místního obyvatelstva byla práce v lese (dřevorubci a vypalovači), tavení skla (skláři) zemědělství a pastevectví. Právě salaše na vysokohorských loukách se staly základem pro dnešní turistické chaty.

Od poloviny 19. Století se začala intenzivně rozvíjet turistika. Lidská chuť poznat a osobně zakusit krásu putování po horách a především nádherného okolí – to vše způsobilo, že se Sklářská Poruba brzy stala známým střediskem turistiky a odpočinku v Dolním Slezsku. Přelomovou událostí bylo vybudování silnice z Piechowic přes Sklářské sedlo do Harrachova v roce 1847 a železniční trati z Jelení Hory do Tanvaldu v roce 1902. Od té doby si Sklářská Poruba hájí svou pozici nejznámějšího centra turistiky a zimních sportů. Další událostí významnou pro rozvoj turistiky byla výstavba sedačkové lanovky „Szrenica“ v roce 1962.

Koncem 19. století věhlas Sklářské Poruby jako krásného místa v lůně nádherné přírody přilákal do města umělce – spisovatele, básníky, malíře a řezbáře. Tak vznikla svébytná umělecká vesnička, na jejíž tradici navazují současní umělci.

Po roce 1945 většina ubytovacích středisek ve Sklářské Porubě přešla do rukou Fondu zaměstnanecké dovolené a Sklářská Poruba se stala jednou z nejznámějších rekreačních center v Polsku.

Městská práva získala Sklářská Poruba v roce 1959.